CK Vlastník podruhé

23. dubna 2018 | Aleš Malý | 17 zobrazení

Zážitky nemusí být příjemné, ale intenzivní. To je hlavní motto jilemnické cestovky manželů Vlastníkových. Po zimním běžkařském survivalu za odměnu, kdy jsme se sice na hřebenech Krkonoš nakochali panoramatických pohledů na pět sezón dopředu, se při vzpomínce na fyzické utrpení otřesou i moje lyže. Zážitek intenzivní – mise splněna.

Koncem dubna, kdy už sníh roztál i v krkonošských lesích vysoko nad Jilemnicí, nás krásné počasí přímo vybízelo k nějakému pěknému poznávacímu výletu. Této příležitosti se nakonec zhostilo duo našich trenérů L&Z Vlastníkových. Když jsem poprvé slyšel o pozvánce, znějící: lehký indiánský běh z Horních Míseček zpět do Jilemnice, naivně jsem si myslel: „Z Míseček to přeci musí být stále z kopce. A k tomu ten indiánský běh. To ten včerejší závod aktivně vyregeneruju a na další týden budu čerstvý. Super.“ Pokud si myslíte, že tu něco nehraje, tipujete dobře.

V neděli o půl jedenácté jsme v komorním uspořádání vyrazili busem na Mísečky. Naši dobrou energickou náladu bylo v tu chvíli nemožné rozpustit. Cesta utekla a my jsme se těšili na ten pohodový downhill klus. Mísečky. Start. Jdeme na to. Vybíháme příjemným tempem po červené směr Rovinka. Po cestě s přezdívkou přes tři kopce. „Na regeneraci můžu zapomenout“ říkal jsem si o pět minut později na stojce přes první z kopců. Po prudkém klesání opět stoupáme. Náladu si ale zkazit nenecháme. Rozplýváme se totiž nad představou závodu v krásném okolním terénu. „Tady by byl krásný midl“ nebo „Za tím kamenem bych hned postavil kontrolu“ Prostě orienťáka nezapřeš. Ve střehu nás také držel Art, který svým přesným pohybem simuloval lesní překážky. Byl fakt dobrý, neboť se pletl tak dobře, že nejeden z nás málem skončil na zemi. Na Šeříně, třetím z kopců, děláme fotečku a svištíme prudkým klesáním až na Rovinka. Jen místní turisté, kteří byli asi ještě rozespalí ze zimního spánku, asi nepobrali to, proč skupina nějakých šílených běžců letí z kopce, jako stádo splašených koní. Ještě, že jsme byli na cestě, protože kdybychom vyběhli z hustníku a pokračovali do dalšího hustníku, asi by to už, s nechápavým pohledem, nerozdýchali.

Na Rovinkách přichází klasikářská volba. Všichni kromě mě a Matouše nakonec volí variantu zleva po Velbloudce. My to valíme přímo na Žalý. Moje lýtka mě asi musela proklínat. Já sebe proklínal taky. Byla to pěkná sky-run stojka ve stylu Run to the Hills. Ze Žalý běžíme na azimut přes Vojtičovu jámu až k Möhwaldově boudě. Nakonec jsme postup asi o dvě minuty vyhráli na úkor většího převýšení. Druhá skupina ale taky nevypadala čerstvě. Doufali totiž v indiánský běh a museli se spokojit jen s tím během.

První občerstvovačka. Pivo bodlo, ale nohy po něm ztuhly. Chvíli se nahříváme na sluníčku, ale hned potom vyrážíme volným krokem až ke Křížovkám. Start druhé etapy už se nesl v pohodovějším stylu. Někdo běžel, někdo ne, někdo jen chvílemi. Do Jilemnice, v protisměru Běhu na Žalý, dorážíme po skupinkách. Cíl je u Šaldova statku.

Zavřeno, no to snad ne. Naštěstí naše otravné naříkání zaslechla Jana Šaldová a při pohledu na
zpustošenou skupinu, která v tu chvíli jen těžko připomínala skupinu jinak zdravých lidí, se nakonec smilovala a s pomocí Tomíka a Elinky nám natočila několik skvostných piv. Sedli jsme si na trávu a v agonickém stavu se do našich těl začala vracet jiskra života. No, po chvíli sezení, když už bylo načase odejít, naše nohy odmítly znovu fungovat. Vstávání ze země tedy vypadalo velmi komicky. Po obtížném zformování jsme se nakonec, jako seskupení připomínající zástup znásilněných kačerů, odbelhali domů. Unavení, ale i šťastní.

Myslím si, že Lucka se Zdeňkem odvedli výbornou práci a celý horský půlmaraton ve stylu Dolomitenmanna zorganizovali na výbornou. Těšíme se na další poběhání. Potřetí.

Teď ještě bolavý
Vítek